Narodil jste se v jižních Čechách, ale koncertujete po celém světě. Jaký vztah máte k západním Čechám a konkrétně k Plzeňskému kraji?
K Plzni a celému západočeskému regionu mám velmi blízký vztah. Za svou kariéru jsem zde odehrál mnoho koncertů, takže pro mě Plzeň rozhodně není jen jednou ze zastávek na koncertní mapě. Mám ji spojenou s krásnými sály, vnímavým publikem a řadou milých osobních setkání.
Velmi rád vzpomínám například na koncerty v Měšťanské besedě nebo Synagoze. Je to nádherný sál s osobitou atmosférou, ve kterém může mezi interpretem a publikem vzniknout velmi bezprostřední kontakt. Plzeňské publikum je pozorné, ale zároveň spontánní. Dokáže se soustředit na klasickou hudbu a stejně tak se nechat strhnout energií modernějších projektů. A to je pro interpreta vždy obrovská odměna.
V říjnu se do Plzně vrátíte s projektem Rebel with the Blue Violin. Co mohou diváci od tohoto koncertu očekávat?
Tentokrát přijedu do Plzně jako skutečný rebel. Diváci se mohou těšit na strhující koncertní show plnou světových rockových hitů v originálních houslových aranžích. Zazní hudba Led Zeppelin, Pink Floyd, Deep Purple, Rolling Stones nebo Beatles, ale také Bohemian Rhapsody skupiny Queen a mé vlastní skladby.
Projekt navazuje na stejnojmenné album Rebel with the Blue Violin, které se dostalo na první místo prodejního žebříčku a získalo Zlatou desku Universal Music. Velkou radost mi udělal také koncert v legendárním newyorském klubu 54 Below, kde jsme projekt v říjnu 2025 představili americkému publiku a setkali se s velmi krásným přijetím i skvělými ohlasy.
Není to klasický koncert pouze převlečený do rockového kabátu. Je to moje další autentická hudební poloha. V tomto projektu propojuji energii rockové hudby se vším, co jsem se během života naučil jako klasický houslista. Na pódiu mě navíc doprovází skvělá kapela složená z výjimečných jazzových a rockových muzikantů. Bude to velká jízda a na plzeňské publikum se opravdu těším.
|
Pavel Šporcl
|
Na začátku září jste vystoupil ve švýcarském Montreux, městě neodmyslitelně spojeném s Freddiem Mercurym. V Montreux jste také zároveň představil nový singl věnovaný této hudební legendě. Co pro vás tento projekt a vystoupení na tak výjimečném místě znamenaly?
Freddieho Mercury je v Montreux stále velmi silně přítomný. Pro mě vždy představoval spojení obrovského hudebního talentu, odvahy, originality a schopnosti překračovat hranice žánrů a to je mi velmi blízké. Pomyslné dveře do Montreux mi otevřela má houslová interpretace legendární Bohemian Rhapsody, kterou jsem natočil v originálním aranžmá pro sólové housle a kapelu. Právě díky ní vzniklo spojení, které mě nakonec přivedlo až k pozvání na Freddie Celebration Days, kde jsem 6. září vystoupil se svou kapelou. Koncert v Montreux pro publikum z celého světa pro mě byl silným uměleckým zážitkem a zároveň potvrzením, že Freddieho hudba stále spojuje lidi napříč generacemi i zeměmi.
V Montreux jsme také představili nový singl Can’t Take It Anymore, který vznikl jako pocta Freddiemu Mercurymu. Na projektu spolupracuji se zpěvákem Milanem Devinnem, Petrem Jandou a britským hudebníkem a producentem Mikem Moranem, který spolupracoval přímo s Freddiem Mercurym. Text napsal Peter Freestone, Freddieho bývalý osobní asistent a blízký přítel. Singl vyšel u Universal Music a je také oficiální hymnou organizace Up2Life, která mezi mladými lidmi otevírá důležitá témata o prevenci HIV/AIDS.
Ve své tvorbě propojujete klasickou hudbu s rockem a na podzim vás čeká turné Bacha na Rebela. Co tento nový projekt přináší a jak se vám daří pohybovat mezi tak odlišnými hudebními světy?
Pro mě to nejsou oddělené světy. Základem všeho, co dělám, zůstává klasická hudba a tradice české houslové školy. Z ní vychází moje technika, hudební myšlení i způsob, jakým přistupuji k rockovým a crossoverovým projektům. Hudbu nedělím podle žánrů, ale především na dobrou a špatnou.
Významnou součástí mé hudební cesty je také projekt Gipsy Fire, který navázal na úspěšné album Gipsy Way. Stejnojmenná deska Gipsy Fire, na níž se představuji také jako skladatel a aranžér, získala Platinovou desku Supraphonu. Se svou cimbálovou kapelou Gipsy Way Ensemble jsem odehrál více než 400 koncertů po celém světě, včetně Číny, a třikrát jsme zcela vyprodali pražskou Lucernu.
Právě toto propojení představuje dvě zdánlivě rozdílné tváře mého hudebního života, hluboký respekt ke klasické tradici, zastoupený hudbou Johanna Sebastiana Bacha, a nespoutanou energii Rebela s modrými houslemi. Chci ukázat, že klasika a rock k sobě mohou mít mnohem blíže, než se na první pohled zdá. Oba světy vyžadují naprosté nasazení, emoci, svobodu a odvahu. Mám velkou radost, že tento výjimečný projekt představíme 30. listopadu také ve Smetanově síni pražského Obecního domu – v prostoru, který je s českou hudbou a její historií neodmyslitelně spjatý.
Vedle vlastní koncertní kariéry pořádáte Pražské hudební večery Pavla Šporcla a jste zakladatelem a uměleckým ředitelem Mezinárodního hudebního festivalu Hvězdy nad Vltavou. Co vás přivedlo k vytváření vlastních koncertních projektů?
V určité chvíli své kariéry jsem pocítil potřebu nejen přijímat pozvání na koncerty, ale také sám vytvářet prostor pro hudbu, které věřím. Pražské hudební večery Pavla Šporcla mi umožňují sestavovat osobitou dramaturgii, zvát výjimečné kolegy a představovat publiku klasickou hudbu v bezprostřední atmosféře krásných historických prostor. Každý večer má svůj vlastní příběh a nabízí posluchačům možnost setkat se s hudbou i interprety skutečně zblízka.
Mezinárodní hudební festival Hvězdy nad Vltavou je pak splněním mého dlouholetého snu. Vznikl v mém rodném jihočeském kraji s přáním přivážet špičkové české i světové umělce také mimo velká kulturní centra, podporovat mladé talenty a propojovat hudbu s jedinečnými místy. Festival, již pátým rokem, postupně roste a překračuje hranice jižních Čech, což mi přináší velkou radost, ale také odpovědnost. Oba projekty spojuje přesvědčení, že krásná hudba má být živá, otevřená a dostupná co nejširšímu publiku.
Máte za sebou světová pódia i nejprestižnější koncertní síně. Co pro vás dnes znamená skutečně úspěšný koncert?
Technická připravenost je samozřejmě základ, bez kterého se interpret neobejde. Sama o sobě ale nestačí. Úspěšný koncert je pro mě především okamžik, kdy se podaří překročit hranici mezi pódiem a hledištěm a společně s publikem vytvořit něco neopakovatelného.
Každý koncert je živý organismus. Mohu zahrát stejnou skladbu mnohokrát, ale pokaždé je jiná, protože je jiné místo, jiné publikum a jiná energie. Když cítím, že hudba posluchače zasáhla, že na chvíli zapomněli na okolní svět a něco si z koncertu odnášejí, považuji večer za skutečně úspěšný.
Vystupoval jste v mnoha zemích Evropy, Asie i Ameriky. Které zahraniční koncertní zážitky ve vás zanechaly nejsilnější vzpomínky?
Velmi intenzivní pro mě byly například koncertní cesty do Číny a Japonska. Jsou to země s odlišnou kulturou, ale s mimořádně soustředěným a vzdělaným publikem. Člověk si tam znovu uvědomí, že hudba skutečně nepotřebuje překlad a dokáže spojovat lidi napříč kontinenty.
Velmi rád vzpomínám také na svůj debut v Carnegie Hall v New Yorku. Byl to jeden z mých velkých profesních snů a zároveň okamžik, kdy se symbolicky propojila má česká cesta s lety studií a života ve Spojených státech. Silným zážitkem pro mě ale může být i koncert na malém a nečekaném místě. Velikost sálu totiž vůbec nemusí odpovídat velikosti emoce.
Vaše modré housle s vámi zažily už leccos – včetně nedávného vážného poškození. Co člověk cítí ve chvíli, kdy mu tak osobní nástroj spadne na zem?
V první chvíli se vám skutečně zastaví srdce. Když jsem housle zvedl a uviděl prasklinu vedoucí až pod kobylku, byl to velmi bolestný pohled. Navíc jsem věděl, že tentokrát nejde jen o drobný šrám. Byla to moje nepozornost, a o to více mě celá situace mrzela. Modré housle pro mě rozhodně nejsou jen hudebním nástrojem. Jan Špidlen je pro mě postavil v roce 2005, takže spolu již jednadvacet let prožíváme koncerty, cesty, úspěchy i nejrůznější dobrodružství. Staly se součástí mého zvuku, mého příběhu i mé identity. Naštěstí jsem věděl, že jsou v těch nejlepších rukou a že Jan Špidlen udělá vše pro jejich záchranu.
Jak vypadá váš běžný den, když zrovna necestujete a nestojíte na pódiu?
Dokážete vůbec vypnout od hudby? Úplně běžných dnů mám vlastně poměrně málo. Když nekoncertuji, věnuji se cvičení, přípravě nového repertoáru, skládání, aranžování, nahrávání nebo pedagogické práci. Vedle toho vedu vlastní projekty, festival a letní akademii, takže hudba je se mnou prakticky neustále. Snažím se ale najít čas také pro rodinu, pohyb, dobré jídlo a chvíle, kdy nemusím nic plánovat. Rád například vařím a peču. Úplně vypnout od hudby asi neumím – a vlastně ani nechci. I když zrovna nemám housle v ruce, často mi v hlavě zní nějaká melodie nebo vzniká nový nápad.
Vyhrajte vstupenky na koncert v PlzniChcete vyhrát vstupenky na koncert Pavla Šporcla, který se uskuteční 11. října v plzeňském Parkhotelu? Najděte od 22. 9. na webech nemocnic Plzeňského kraje nebo v čekárnách nemocnic magazín NAŠE SRDCE a zapojte se do soutěže o vstupenky zdarma. |
Hra na housle zatěžuje tělo velmi specifickým způsobem. Jak se udržujete ve formě a chráníte nějak mimořádně své ruce?
Hra na housle je fyzicky velmi náročná, přestože to tak na první pohled nemusí vypadat. Tělo je dlouhodobě v poměrně nepřirozené pozici, a proto je důležité kompenzovat jednostrannou zátěž. Snažím se pravidelně cvičit, posilovat a udržovat tělo v kondici. Důležitý je také odpočinek a regenerace, i když při častém cestování není vždy jednoduché najít ideální rytmus. O ruce se samozřejmě starám, protože jsou mým základním pracovním nástrojem. Mám je dokonce pojištěné. Život ale nelze prožívat ve skleněné vitríně, takže se snažím být především rozumně opatrný a nepouštět se do činností, při kterých bych zbytečně riskoval zranění.
Časopis Naše Srdce nemocnic čtou především lidé, kteří svou práci zasvětili péči o druhé. Má podle vás hudba schopnost člověka léčit nebo mu pomáhat v náročných životních chvílích?
Jsem přesvědčený, že ano. Hudba samozřejmě nemůže nahradit medicínu, ale dokáže člověku dodat sílu, naději a na chvíli ho přenést z prostředí bolesti, obav nebo osamění někam jinam. Někdy přinese klid, jindy energii a chuť znovu bojovat. Za svou kariéru jsem odehrál řadu benefičních koncertů a setkal se s lidmi v nejrůznějších životních situacích. Právě tehdy si vždy znovu uvědomím, že hudba není jen krásný zážitek nebo zábava. Je to velmi silný způsob lidského sdílení. Někdy dokáže vyjádřit i to, pro co už slova nestačí.
Zdravotníků si nesmírně vážím. Jejich práce vyžaduje nejen odborné znalosti, ale také obrovskou míru empatie, trpělivosti a vnitřní síly. Pokud jim hudba může alespoň na chvíli přinést radost, odpočinek nebo novou energii, pak má naše práce ještě hlubší smysl.
Žijete v mimořádně umělecké rodině. Jak prožíváte úspěchy svých dcer a daří se vám doma oddělit rodinu od profesionálního pohledu?
Umění je u nás doma naprosto přirozenou součástí života. S Barunkou si o práci povídáme, vzájemně se podporujeme a samozřejmě sledujeme také umělecké cesty našich dcer. Nejsme ale rodina, která by od rána do večera vedla pouze vážné debaty o hudbě, filmu a divadle. Řešíme stejné každodenní radosti a starosti jako všichni ostatní. Jako otec jsem především šťastný a hrdý, když vidím, že se jim daří a že dělají něco, co je naplňuje. Snažím se jim předávat své zkušenosti, pokud o ně stojí, ale nechci jim určovat, kudy mají jít. Každý umělec si musí najít vlastní hlas a vlastní cestu.
Co byste na závěr vzkázal čtenářům časopisu Srdce nemocnic a na co byste je rád pozval?
Především bych chtěl všem zdravotníkům poděkovat za jejich práci. Často pečují o druhé na úkor vlastního času a někdy i vlastních sil. Přeji jim proto, aby dokázali myslet také sami na sebe a našli si svůj zdroj radosti, klidu a nové energie. Budu velmi šťastný, pokud pro ně takovým okamžikem může být právě hudba. Srdečně bych je chtěl pozvat také 11. října do Parkhotelu v Plzni na koncert Rebel with the Blue Violin. Přeji si, aby to nebyl jen koncert, ale skutečný společný zážitek plný energie, emocí a radosti. Na Plzeň a plzeňské publikum se moc těším.
